Smím prosit

Závojnatky diamantových skal,

plují dvouploutví svých kreací,
kde závojemi svlékají šťastné chvíle,
k potopenému pokladu uzamčeného klíče.


Zarostlé lišejníkem,
v podobě nepřeberných mimik,
po události pirátských námořníků,
jež se chtěli probudit,
do bohatství zapovězeného žalu.


Rozmnožující domýšlivost,
nechť raděj umrzne,
do ledovcových ker,
a skleněných rampouchů,
přetlustého vylomení prašných úlomků.


Ano i né,

namlouvají si chvoje chvějivé,
kde tření rozvíří jezírko zlaté,
k průhledům vyšlechtěných karasů.


Jak přestupuje vosí skulinka,
nebo spíše destička variací oranžád,

to napodruhé vymodeluje manty,
dekórem plachtících výtěrů,

vysvěceného vodoznaku mágů.



Závojnatko,
kouzelnice kropících pih,
vynes a zanes obraz,

k oblačným kučerám,
a krystaly vykrystalizují,

ty deště deštníkových květin zákrytů,
po drapérii odrážející odskoků.



Smím prosit,
smím prosit,

opět žádám z kapek,

v číši nezvaných míst,
a záplavou ocasní,

vyplavu najisto valčíkem modři,


a utopím mdlé recitace.