Ošklivá krása

Kdo je a není tím,
promlouvá k ostatním,
co by chtěli krásnem být,
leč horlivě jsou zkažení.

Pomluvy a faleše,
to z člověka je nedobré,
to moskyt se chladně zakousne.

Kde je znamínko vnitřní sloky,
komu záleží na nitru jadérka,
kam vedou schody do nebes,
proč je půda zemská z kaštanu,
že by osleplo z narcisu,
co věř nevěř je převráceným zrcadlem,
kde puká jsoucno nedokonané,

a v tom se rodí utajený křišťál,
který magnetizuje za všechny,
za všechen ztřásněný reliéf,
v podobenství ošklivé krásy,
vykrystalizující sochy z ledů,
letících pozdravů sýkorek.


Tak lidstvo bludného holanďana,
nádherná je v semínku,
z omítky se strhavá peří,
a jednoho dne zasvětí,
že Othello všemocí shoří,
tlukotem rakviček i moří,

po jizevnatém šrámu,
jež stálice vypadá,
jako za starých vykolejení.