Plesá peří

Ponech mi svit z času,

jenž rezonují stepy tepu,
k nimž patří rozsáhlé střepy,
v kaktusech Agáve.


Dumám a pokyvuji nad sebou,
nad hořejším oblázkem kdesi,
kde mrká zamlklý hlas,
a šepotá v zraněných povětří,
k lidskému míru pod křídly.

Plesá peří,
jímá rozvin andělů,
co ruku v tůni osladí,
ta poddajná rybka,
vyskakujíc po skleněných táců,
od rána po rocích závěsné luny.


Jaké to je nešťastné,
když neuchytnem přadný len,
za jaký se žije nejdál,
přes seté vlákno dušiček,
kdy uctíme blízká velesrdce,

v květinách ze sna,

ve vitrážích okenic,

co kouřově rozvíří víru,

a pomlčí svatý k slze.