Kraje smíchy

Po obloze sčítám ovečky kosmu,
v nočních hodinách tikotu,
až z hvězd vzdálených končin,
kdy rozprostřel si náměsíční měsíc,
a poprášil jej k třeskům řek,
tak Nokturno se vepsalo z otisku kříd,
do zvolající moci k modránkům.


Shledávám se v čarostroji,
ve kterém vyčesávám poznatky,
o jakých se neví v dubovém kameni,
co si pošeptává struna tújí,
a přehrává zrnité kruhy,
od vcitu korun poryvů,
kde probděl sfouklý list,
a vsoukal monotónní proudy,
které jej vrátil na klíčcích fialek.


Kraje smíchy z cest pokrajují,
na krasu zvlčených makovic,
je jich rádo pospolu,
ke slunci se otáčí s námi,
a zpěvy rozdmýchají bodré ženy,
kde v tom ženich se uplítá v past,


a krví si vyrve žíly v klas,

když v tom se stíny bodají,

a milenci se k mosazi líbají,

proč by taky zkapali,

dyť kapají ke strništi kos,

bosými koryty,


již ráno pěje mezí led.