Nástřely baret

Probuď se lotosu k peří,
kam víří vějíř větru,
tam někde v nekonečnu,
pod sahající nirvánou,
ke srdečnému ovinu,
což vřetení praskající kuše větévek.

S lordem šlehá portské rýmy,
to árie tak souzní s červánky,
a leč se zdá jahodou být,
tak ovocem doutná po rtech,
s jitrem vanilkového nebe,
po obloukách lodyh i skořic,
kdy zapršel mrákot kovu,
a splavil suché známky knih,
od jejich zavzlykaných příborů.


Vbouří se očekávání smyslu,
doba přesouvá hrstky mlýnů,
nikterak všelijak,
a proč by taky s pravdou v tuši,
přec jednoduchost duši,
ve bohatosti sklem buší,
a co vězí v nůši,
je zvířecí zády vpřed,
do lidské hrdlice petlic,

na zvony bdící zpěvem hleď,

a z lesa se ozývá žít,

mít drahý sebe chtít,
víš,

jen výše spoj rukáv mi,
a křídlo vykřesá k slepci lásky,

toť Modiglianiho pyšné masky,


a nástřely baret mimo děj.