Pěvci z barev

Jak strnad zpíval horami,
v citrónové baladě,
tu naladil mi houslí ples,
na lesostepí,
kde zjevila se múza,
a pronikla rákosím zelení,
v nuzném neutichajícím závětří,
tiše ticha dutého.

Ó jak muzické to slyšet,
k ránu je máslo a krém,
co stírá se pod kůží slaně,
ba i ne až k širé louce,
kdy trubadúři troubí,
a zamilovávají se po sukni,
jak šídlo v patosu omělém.


Při krásách krásy zvážníme,
opěvujeme němé studny,
zlehýnka polehoučku a ztepile,
co břízy s topoly kůrou skví,
jež sítě k nitím hnízda rdí,
a tady třpytka pohladí,
ty duše býčka polední.


Pěvci z barev tečou,
po tečkách k ocasím a vichřici,

když kymácí si srdce ozvěnou,
jako laně na bedrách prachu,

pozdního soumraku,

slok líbajíc v souhvězdí.