Po hlubinách

Zdává se mi o tobě
v luně statisíců měst
kde bych natrvalo byl
a neexistoval.

Prořeknu se snem
ve blankytu tvého života
osídleném v srdcích
bájného Pegase
letícího k hoře Olymp.

Už je to dávno
kdy sem nepochyboval
pochybuji o všem
o zamilovaných motýlech
o požárech růží zkvět
o hvězdách třesků
z komet.

Věčně
po věčnostech bdím
možná tak i ty
kdy jsi mě uspala
jako Večernice
žhavé
tonoucí noci
a já se vysvlékl tak
že sem tvůj stín
v nebekrytném obočí
jak si mě pamatuješ
ve svém úplňku
mocích svaté.


Přisvítám tímto

abych se nerozpadl
a vpadl ti duší
večerní

neudržitelná
zasněžená krajino

za snem

v podvědomí zasněná

vyhrkla se k slzím


a rděla se mnou
do rtů

zbloudilém

po hlubinách !