sedím tu uvnitř své hořkosti
zrovna uprostřed
všech těch zlých vět
odvanuté budoucnosti
hnilobné tíživé vlhkosti
tělo zcela bez kostí
střídám útrpnost za sebelítost
je mi mě líto samo sobě mu je smutno
kde je jitro když ho zrovna v tuto chvíli
postrádáš
stojím nad propastí fascinován její skutečností
ještě malý krůček nu což aspoň chvíli poletíš
jako pták jež si letí náhle vcucnut motorem letadla
otázka mě napadla kdo je na tom lépe
tělo zebe teď se zase zcela suše klopotně potí
tlukot srdce tělo bortí slunce napadlo mě
nesnáším to světlo stejně není ve mne nic
co by se dalo tímto dětským trikem rozsvítit
tam uvnitř je totiž temno
nejde tam proud
svíce vnitřní vítr zháší
nechoďte tam radši
já už tam taky nepůjdu
až taky prý už nebudu
naprostý konec ani odlesky světla
jen rozpad toho hnusného těla
po té jsi trusem hnusného hmyzu
jen kosti co tělo na sobě už nenosí