Monstranc

Promítáme slova a indicie
na oko i za oky
jednou s tempem Adagio
jindy šifrovaná s dírou dušemilství.

Kdo by to byl za poetu
kdyby smítko z ohýbané neměl
v sobě kulometu mozků
TATA
TÁÁÁ
to zmatečnost
to rozuzlení to číst.


Však obohacení jsme plni
učíme se povznést nad svodidly
aby rychlost myslí nezatrpkla
a nezajela mimo vesmírná proroctví.


Emoce je tím dravcem jestřábí
Nás zbásněných
sídlící na římse plechu
v nímž dojmy doznívají do dálen poznatků
jež to chrlí smrští větrů
kde pavučiny se třpytí
a spřádají rosy svých paruk
v nichž jsme písněmi pivoňek
a těmi studnicemi darovaných.


Tečeme jak přetíkáme veskrz
doladíme vyvrhnuté sloky
a zbřesknutě se vyvalí
ten Monstranc objektivit
co káže osobní zahořklost

proč ta sršeň v něm umrzla...?


Ptám se proč...