Bláznova moudrost

 

Bylo to na konci října

v podzimním parku bez barev,

za oprýskanou stěnou katedrály,

kde z nánosu tlejícího listí

unikal sentiment odumírajících nadějí -

Tam spatřil jsem blázna

zhrouceného za hranicí trubek,

jež vyztužit snad měly kostel,

(leč minuly se smyslem určení)

a zahleděl se v trpném mlčení

na lidskou trosku bez úcty,

k níž osud postavil se zády,

když blázen vzchopil se a řek:

Král je mrtev, teď lůza plení

zvůlí podemletý břeh.

 

Bylo to na konci října,

v nepřítomném stínu katedrály,

kde z kořenů obnažených dřevin

vanul do skrání lepkavý dech rozkladu -

Já toulal se večerem

bez vědomí ztraceného cíle,

jejž odkázal jsem dávno k čertu,

přec zatěžko mně bylo pochopit

ten marný kvas, co chce si podrobit

svobodu ducha, lidské sny -

Mně dotaz jízlivý zrál v duchu,

když blázen vzchopil se a řek:

Král je mrtev, teď lůza plení

zvůlí podemletý břeh.

 

Já zatvrdil se v krušném pohrdání

lidskou prostotou,

jež v skrytu strachem pokřivené tváře

klanět se vždy musí vrchnosti.

Tys Osud viděl tančit, pravím, na nebeské káře?

Ten blázen vzchopil se a řek:

Král je mrtev, teď lůza plení

Bohem opuštěný svět.

 

Má trpělivost není bez hranic,

hlavy poddaných

když zřel jsem ujařmené v strachu,

v pokoře a bez vůle jen sloužit účtu slabosti,

to vzteky zrudl jsem a vzkřikl:

Král jsem já, ty klekni raději hned v prachu!

Ten blázen sklonil se a řek:

Král je mrtev, to lůza plení

pýchou rozvrácený břeh.

 

Bylo to na konci října...

Vlhký park šedl soumrakem,

když rozezněla stěnu katedrály

ozvěna šouravých kroků bez pocty

a vetkala do mlžných haluzí

pečeť mé osamělé porážky.

Já přemítal zlobně

za hranicí ocelových trubek

co odkázal bych ještě k čertu,

než promarním svá léta mladosti -

Mám utopit snad rozum v lítosti

nad údělem bláznů bez moci,

jenž zdravým nedostal se k sluchu?!

V tom zaslechl jsem z dálky skřek:

Král je mrtev, teď králíkové

hlodaj podemletý břeh!