Patříš-li

Krystalické ticho
a za okny zpěv ptactva
lelkuje krajinou na bosohrátkách luk
neslyším tu rajská milování
ona Agátka ve váze orientu
mi ledabyle voní
a otírá pupeny své
o paprsky zvůlí přejasné.


Sem dojat uprostřed nečekaného splynutí
nutím zvyklat čas
aby se zastavil aspoň na chvíli
a zavlál té duši ston
jenž vyklíčí
jako stromy proměn srdcí
které něhou vzruchu obalují nás
do zrcadlících uvedomění popelavých myslí
po vítru roznícení dálav
a dálích uzamčených dál.



Slyším však náhlý tón
jak se vine vinicemi
ale já dřímám přitom nahý uvnitř jezera
a roztěkaný mračny hnědí
se uspávám tak blaze.


Prosím
jsi to Ty
co v tebe blouzním sypce
láskou samozvané
Mozartově symfonie...?



Asi tušíme
jaká zahraje flétna
s houslí rtů
na oplatek tváří malin tvých.



Vdechni tuto hudbu potřísnění
a já pokleknu javoru žíznivěji
krví zprudka ohozenou
k břehoplachým kolkolem napospas
a již zbudujem svou jedinečnost
rozsít šperky tlukotů do oblak
s nímž spájíme symbiózní vlak
parním oparem mlh
a v té se nesmírně ovinem


patříš-li mě

mému přívěsku
kamínku azuritém
s kapkou bezedných polosnů

a půlnočních víčkách hvězd

budu muset nejprv zemřít
tvým přeběhlým vláskem

nad nevídaným krásnem


a tím si mým utěšením.