Když opouštíš dům a stěhuješ se do kořenů stromů.

I.

Když ještě uzamčený

tiše odpočíváš

v děloze své matky.

 

Ale již nastavuješ

své drobné dlaně slunci

v jejích pažích.

 

A prorůstáš jako kořeny

do jejích nohou.

 

Jen tvá křídla tě nutí  hledat světlo.

 

Svým výkřikem svazuješ tmu

do otýpek hvězd.

 

Jsi prvorozený, který se obouvá

do hlubokých stop žen a mužů.

 

Na mořském břehu

tak vysoko,

kam vlny nedosáhnou ...

 

II.

 

Náš čas je obestřený tajemstvím otců,

kteří zanechali v truhlách a skříních

kostlivce touhy a prozření ...

 

III.

 

Sedím u okna

pozoruji listy,

jak se chvějí.

 

Tenká tělíčka posledního soudu,

před pádem do černých hlubin.

 

I já dokončuji přípravy strnutí

s napnutou šíjí jako luk

mířím do lesa

odkud není návratu ...

 

IV.

 

Až půjdeš tím lesem

vzpomeń na slova volání

zní ze zdí domu.

 

Nenajdeš-li jej

marné bude pak tvé toulání ..

 

V.

 

Děti vyrostou ve strom

a na konci podzimu,

kdy kůra zdrsní

nedoslýchavostí a slepotou

se promění ve výhon.

 

A začnou tančit s pampeliškami

 

Zboří své domy, obrozená touha 

počnou překládat slábnoucí slova

své abecedy tmy ...