Prší...

Římsy cvalem deště zvučí,
stroužky hbitou vodou zurčí,
proudy vláhy lijí z nebe,
promáčejí mne i tebe.

Zem se s nebem spojila,
sedm barev stvořila,
duha staví smělý most,
je tu lidem pro radost.

V tom dešti teď stojím s tebou,
objímáš mě paží pevnou,
mlžné vlhko slunce zvedá,
mělká louže klid mi nedá.

Jako dítě dřepnu si k ní,
jiný život zahlédnu v ní.
Jsem tam já, tak zvláštně jiná,
a na mne se z té hloubky dívám.

Zřím tam něco, co mě děsí,
stojím v jiném světě kdesi,
svět bez stromů, svět bez domů,
pustá pláň a peklo k tomu.

V dálce lidské hlasy lkají,
svůj svět tam proklínají.
V hrůze nad tím divadlem,
odháním pryč tenhle sen.

Sen? No vážně, vždyť už je ráno
a mě se to jenom zdálo.