... ::: Cesta osudu ::: ...

V nočním šeru plíží se stíny,
tyhlety naděje falešné byly.
Krok za krokem kráčel jsem temnotou,
krok za krokem ozýval se prázdnotou.
Pochodeň v ruce na zádech štít,
moc bych si přál svou mapu mít.
S nadějí v srdci chodbou se dám,
věřím, že správný směr nabírám.
Výkřiky bolesti rozléhají se sklepením,
čekám, až utkám se s tím zjevením.
U pasu meč houpe se stále,
jdu dál připraven na tasení nenadálé.
Píď za píděm chodbou se sunu,
nitku osudu napínám jako strunu.
Nikdy nevím, co bude zírta,
nikdy nevím, zda dočkám se jitra.
Louč přede mnou temnotu protíná,
v tomto podzemí náš osud se prolíná.
Ten netvor někde tady by měl být,
nesmím selhat, nesmím ho nechat žít.
S ladností pardála tmou vpřed se dávám,
pochodní za běhu prudce mávám.
Opodál náruč svou místnost rozevírá,
pochyby a strach jsou to, co mě rozechvívá.
Podivné zvyky od středu linou se ke mně,
snažím se prohlédnout co skrývá se ve tmě.
Položím pochodeň a chopím se meče,
v tuhle chvíli každá sekunda se vleče.
Dvě rudé oči do vzduchu se vznesou,
nádech bolesti, do vzduchu vnesou.
Křiknu :"vpřed!", hbitě šítu se chopím,
tuhletu bestii nejradši proklál bych kopím.
Prudká rána a v rohu místnosti sem zkroucený,
v bolestech vstávám, krví a potem zborcený.
Božská krev dnes nebude prolita,
božská část dnes do těla zavítá.
Povstanu, sic v těžkých bolestech,
malé jiskřičky už přebíhají po prstech.
Těš ze netvore ! zaklínadla vzduchem víří,
tvé srdce přinesu svému řádu na talíři.
Záblesku výboje démon se ulekl,
bolestivě zasažen, do chodby utekl.
Vydám se za ním, zaklínadla pronáším,
běžím za ďáblem a smrt mu přináším.
Otevřel dveře a mizel v místnosti,
pomodlím se, dodržím zvyklosti
v tom třísky a kusy kování odešlu dále,
démon se mne zalekl a bojí se stále.
Vytasil plamenný meč zkázy a zoufale ťal,
uhnul sem a útočil, ani se nenadál.
Mohutný výboj hodil ho vzduchem dál,
démon pomali vstal a ďábelsky se pousmál.
Opět letím vzduchem,
žebra mám zdrcené,
vzduch plní se sirným puchem,
bolí to - né že ne.
V agonii u země se směju,
smeju se tomu směšnýmu děju.
Myslel jsem, že zase vyhraju,
myslel jsem, že nad smrtí vyzraju.

Duše už tiš proudí z těla ven,
cítím se jako omámen.
Tohle je konec, nemělo to tak však být,
ja měl vyhrát, ten démon neměl už žít.
Osud mi nepřál, snad do Valhaly mě povalají,
ti nejmocnější z mocných snad mi slávu provolají