Noc na hřbitově

Hřbitov upadá do temnoty,
stromy se kolébají,
přeživší upadají do nicoty,
a mrtví zběsile buší do rakví.

Snaží se křičet,
postrádají však hlasu,
z hrdla ozve se jen zasyčení,
podobné chvějícímu se klasu.

Že by vítr dopomohl mrtvému?
Osvobodit ale nedokáže.
Ovšem umí sebrat síly živému,
načež jeho tělo překročí krutou hranici.

Hrobníci kopají nedbale,
jámy nejsou hluboké,
šrámy na jejich tělech jsou nemalé,
ovšem pro kapku čisté krve,
jsou schopni udělat mnohé.

Ruka nezakrytá hlínou,
ozařuje ji svit měsíce,
je pokrytá špínou,
přesto však nepřéhladnutelná.

Tak jámu kopej,
odkryj zde zločin,
kdy živí lidé,
odebírají se do zatuchlých končin.

Nedbej na soucit,
nedbej na zvukly tříšících se kostí,
ty jsi tady vrah co nemá cit,
ty si tady zdroj zlosti.

Zabij, pokud je třeba,
umuč, když chceš,
vždyť se to nikdo nedozví,
oni jsou mrtví.

Hřbitov osvětlují první paprsky slunce,
stromy jemně šustí,
znovu je klid,
ovšem v noci se celý koloběh znovu spustí.