Rozběsněná

Mordovala bych, jako ten nejkrutější vrah.
Ale vím, že pak by přišel nesmazatelný strach.
Strach, že jsem ublížila a nechtěla jsem ranit.
Chci před vším utéct a průser je, že se neumím bránit.
Vzteky bych pěstí rozbila holou skálu.
Sama sobě způsobila tu nejhlubší ránu,
jen abych cítila, jak všechna ta hrůza odtéká.
Může vztek vůbec zabít člověka?
Jsem jako bouří rozhněvaná tvář satana.
Jako hrůzostrašná noc bez rána.
Oči mám zůžené štěrbinou rudého vzteku.
Chvíli zuřivě nadávám, mlátím dveřmi a pak...
Propadám ponižujícímu breku...