Tanec

Já přešel tisíce skalnatých hor,
na koni schváceném s placatkou vína,
až došel jsem do země, jíž přemohl mor,
král právě oplakal staršího syna.

Však bylo cítit i z klikatých cest,
jimiž sám jsem se hroužil, s loutnicí pouze,
snad raděj bych nechal jen větrem se vést,
kyne mi vpřed - i proti mé touze!

Kol cest - ach znám já - ty mrtvé růže,
které však voní jen za časů své doby,
však přivoň si sám! Ty víš, kdo může!
Vždyť jsou to morových umrlců hroby!

Ach zpívej má loutnice - má jediná lásko,
k výkřkikům nemocných - ti souží mě nejvíce!
Ach zpívej má loutnice - má spanilá krásko,
ať mrtví si obují odřené střevíce!

Ať protančí nocí v děravých kytlích,
s rudými tvářemi - sladkými jak med,
s hlavami v hadrech či špinavých pytlích,
v nich všichni ukryjí morový vřed.