Poutník

V podvečerní smrti slunečního svitu,
sedící voják na prašném nádraží,
s lahváčem v ruce, v zastávce skrytu,
vesele zahrává si se životem.

Na konci světa v ztroskotanců vesnici,
cesta jeho pokračuje, šedé vlaky křížící.
do hor, do nížin a do dračí sluje,
hvězdy pozorujíc, nedochází pokoje.

Hledá a nenalézá posmrtný klid,
pije a zátky hází, tenhle opilců král,
prohnaný kněz vodící prostý lid,
za nos a za desátek pro věčný ráj.

Věčný hlad výčitek krutého mordu,
barví mu mysl do šeda,
krvavá krůpěj na ostrém kordu,
který dávno sežrala rez.

Poutník po cestách bez cíle a bez naděje,
strhané rysy schované pod kápí,
touží, touží po dívce, co se ráda směje,
však namísto toho sklízí ovoce zavražděných.