Vločka

Ospalé městečko halí se do noci,
pod dekou ze sněhu není ti pomoci.
Dva prázdné důlky jsou plné sněhu,
to je má odměna za moji něhu.

Krásný čas vánoční kvapem se blíží,
mnoho dal slibů, že ti neublíží.
Do ruda zbarvený je mokrý sníh,
láska prý nebolí a není hřích.

Smutná je krajina, pláče jen pro ní,
i ta zvěř lesní pro ní slzy roní.

Jen vločka stříbrná v krajkoví oděná,
pro dnešní tichou noc v oblacích stvořená,
Laškuje a s větrem v korunách dovádí,
neví nic o smrti a zmařeném mládí.

V šatech a střevíčkách nese se krajinou,
s bělostí a krásou ledově nevinnou.
Dopadla do dlaně té mrtvé dívce,
roztála, pohasla i její svíce.

Smutná je krajina pláče teď pro obě
Zvířata z obory smutní jim na hrobě.

Zima už roztáhla své chladné perutě,
pohlédni po kraji, netvař se mrzutě.
Všechno se leskne a třpytem září,
zima nám vykouzlí usměv na tváři.