Luna je bledá

Noc nad lesem se tká jak pavoučí síť
Stříbřitá s osminohým tvorem niť

Na kraji hvozdu stojí starý dům
a v něm na křesle chlapec bdí

Poslouchá jak vyjí vlci
a bolestně sténají mrtví srnci.

Je sám.
Krb uhasíná!
Oddává se tmám,
víno se mu připomíná.

Vleče se vteřina za vteřinou jak bída stoletá
Míjí se navzájem, než noc klepe na vrata!
- Chlapec nevnímaje!

Věčnost trvalo čekání
než kostelní zvon půlnoc oznámí!

-Přichází poslední úder...

...A ne sám!
Dveře se rozletěly dokořán!
Na prahu stojící osoba se rty pohrávala si!
To ona často si s něčím hraje
A proti ní nikdo nikdy nevyhraje!

Chladný větřík rozevlál černé šaty,
Jako její úmysl průhledné.
Dívka bledá, smrtelně krásná, modrozelené oči
na něj zpříma upřené!

Ladným pohybem blížila se, on naposledy napil se vína.
Pak pomalu svlékla se a skočila do jeho klína!

Divoce souložila!
Jako neukojená kočka!
Nožem do něj bodala, jak líbala
Aby znova tekly slzy skrz jeho zavřená víčka.

Dorážela jako příliv vln a barvila písek do ruda
a pak poslední kapkou-její zlomyslnou krásou-ho zabila!

***

Byl tomu přesně rok a hřbitov se oblékl do tmy!
Havrani seděli a povídali si o počasí...
Ona byla v černém a zahalena pod kapucí.
Stoupla si k jeho hrobu a šeptla: ,,Jen se mne můj milý dotkni!"

A kámen zapraskal!

***

Mžikal chlapec,
utíral pot ze strašného snění
dívá se vedle sebe - krásná dívka na posteli!
,,Přece jen jsem umrlec!"

A dívka se probouzí!
Líbá jeho rty!