Obludárium mistra Grebase - část III.

IX.

Příšerky pak jako draci
pracovaly až do večera…
Zdálo se to jako včera,
kdy ještě bývali slavní…
A teď zase věřily,
že by znovu mohly být.
Své síly rády svěřily
Grebasovi a nechaly to být…
Práce jim od ruky šla, kdo by to řek.
Kdo šel kolem, hned se jich lek.
A to ještě ani nehráli své představení.
V němž přece pro strach místo není.
Bylo to k udivení…
Avšak pak – po pár hodinách,
když ze všeho setřel se prach…
Nastal čas…
Vypít poslední odpolední kávu,
oprášit svou omšelou slávu.
Snad napořád…
V zákulisí nervozita vládla,
jediná Miriam to jaksi zvládla.
Ve své kůži byla.
Pak nahoru šla opona,
krátká temná záclona
strážící tajemství.
„Vážení kolemjdoucí, vážení páni a vážené paní.
Chcete vniknout do světa kouzel a splnit si přání?
Pak tedy pojďte…
Dnes speciálně poprvé na tomto místě,
dnes uvidíte cosi, co neviděli jste zcela jistě.
Jen se nebojte, přistupte k nám…


X.

Svou magickou pouť právě začínám…!“
Vykřikl Grebas a úspěch měl.
Každý na náměstí se pozdržel
a nevěřícně hleděl.
„Nebojte se, pojďte ještě blíž.
Lahůdek pro vás máme plnou spíž.“
Začal mluvit v metaforách…
A pomalu tušil, že diváky měl
přesně na místě, kde vždycky chtěl.
Tajně si zamnul ruce.
„Napněte uši, nastražte oči,
nejen Země se s vámi točí.
Připravte sluch, protřete zrak,
strašení nemá rád jenom drak.
Jak za chvíli uvidíte.
Snad se trochu podivíte.
Ale nebojte, nemějte strach.
Realita se klidně obrátí v prach.
Pokud budete chtít…
Na konci magického představení,
mám pro vás totiž překvapení.
V podobě imaginária vašich snů,
v podobě návštěvy vytoužených dnů,
zemí a planet…
Máme totiž věci různé, to víte,
máme vše, po čem jenom zatoužíte…
Jen se prozatím uklidněte, přátelé.
Vystoupení bude krátké a veselé.
Jistě nezklame vás,
společně strávený čas.
Na to krk klidně dám…“


XI.

Pak ho na pódiu obklopil dav dam
a mezi nimi samozřejmě Miriam,
která značně vyčnívala.
Tajemně se usmívala.
A lákala diváky…
„Nejdřív snad pár příšer postačí,“
křikl Grebas a dozadu už se otáčí,
ukazuje prstem.
Aby příšery své přivolal,
aby jim šanci ještě dal,
ukázat co umí…
Přišel tedy obří muž,
ze zad trčel mu nůž.
A lidé za hlavy se chytli.
Přišel také malý skřítek,
barvu měl jak jarní kvítek.
A lidé se usmívali.
Přišel muž se dvěma hlavami,
dívka, co krmila se dýkami.
Dámy v publiku omdlévaly.
Přiběhl i malý psík,
co poslouchal jak na knoflík
nějakého ovladače…
A pak ještě všelijací tvorové,
kteří vypadali jak ze samého pekla.
Páni valili oči, dámy byly hotové.
„Doufám, že se vám líbil tento krátký úvod,
mých nejlepších zrůd průvod.
A teď už je čas.
Na jednu z největších krás.
V mém představení…


XII.

Tak připravte se vážení.
Přichází úžasná dáma,
která s vámi nebo třeba sama.
Ukáže vám kouzelný svět snů…“
Když toto Grebas řekl,
kdekdo se zas lekl.
Co to bude za příšeru…
Jenže pak poznali omyl svůj,
chtěli vidět stůj co stůj
ten snový svět.
Miriam – líbezná jak květ,
slíbila jim totiž hned,
jak vstoupila na pódium.
Že zažijí něco, co se jen tak nedá.
Stála tam krásná, s rudými rty a bledá.
A zvláštně zářily jí oči.
Každý, kdo se na ni podíval,
hned odporu se vzdal
a šel by nejraději k ní.
Jenže musel ještě počkat,
i když už nemohl se dočkat.
Nejdřív totiž sama Miriam
musela představit jim krám…
A za zvláštní oponu vstoupila,
chvíli tam s hůlkou kouzlila
a vyprávěla přitom…
„Stačí jen jeden krok,
nebo třeba malý skok
a jste ve svém ráji.
Kde píseň hrají,
kterou máte rádi…