Mrtvola z lesa

Přestalo pršet a ven vyšla panna,
bylo to k večeru nikoliv z rána,
běžela přes louku, květiny hladila,
ať nikam nechodí matka jí radila.
Pod křížem klečela ona se modlící
a dcera u lesa kamsi však bloudící.

Za světlem zářivým panna dál běžela,
když v tom se setmělo a vyšla noc,
světlo již nebylo, kam jít nevěděla,
začala bát se a řvát o pomoc.

Zoufalé křiky úzkostí její
rozlehly se po kraji celém,
Boha teď prosila, doufala,
brečela, ....
ať ona probudí se v stavu bdělém.

Došla již k potoku,
kudy jít věděla,
z křoví však na ní
nestvůra hleděla.

Nestvůra - umrlec,
šedavá kůže,
krvavá jeho plec,
žít však on může.

Lebka jen s pár vlasy,
špinavý úbor na sobě,
Ožívá jenom když noční jsou časy,
přes den spí umrlec ve svém hrobě.

Hleděla panenka na odraz ve vodě,
viděla oči se lesknoucí,
nerozpoznala však v té tmě člověka,
je to snad zvíře tonoucí.

Panna však nezřela v těch očích hladu,
šla podél potoka a trochu se bála,
umrlec vyskočil šel za ní vzadu
byla si jistá, vždyť cestu znala.

Došla až domů a umrlec za ní,
zlobila se hned však matka na ní,
zavřela dveře - mrtvého viděla,
před chvílí byla by dveřmi ho zabila.

Přestalo pršet však nevyšla panna,
bylo to k večeru nikoliv z rána.
Krvavá světnice a okna rudé,
hladová nestvůra dlouho nebude.
Pod křížem klečela, cosi teď držící,
dobrou chuť sobě právě si přející.