Dívka v polích

Dívka v polích

Viděls v polích tu postavu,
jenž utíkala ke splavu?

I ve tmě tvé zraky viděly,
že z očí slzy jí kanuly.
Jistě jsi spatřil ten černý šat
a podvědomě ses začal bát,
ale musel ses jak šílenec začít smát,
když viděls ji bosou utíkat.

Na stéblech trav krvavé stopy zůstaly,
jak ji jako břitvy do nohou řezaly.
Do nohou bílých a nevinných,
jež nesly krásnou dívku od všech zlých.

Viděls havraní vlasy nocí vát
a zachtělo se ti s nimi hrát,
jenže pak jsi uviděl rudou krev
a uslyšel její řev.

Pak uslyšels i její pláč,
a už bylo ti jedno co je zač,
co pohledává v krajích našich
a zda můžeš ji ještě někdy spatřit.

Jen tě tvé nohy za ní odnesly,
ty její pod ní poklesly.
Když snesla se do trávy od krve,
vaše oči se setkaly poprvé.

Spatřils tam strach, bolest žal,
ale na ní ses usmíval,
i když ses v hloubi duše bál,
že zemře ta nejhezčí, kterou jsi znal.

Jenže pak se jí víčka zavřela,
když prosebně na tě hleděla,
možná že lásku hledala,
ale to už krev z úst jí stékala.

Rty se naposledy usmály
a v tom úsměvu ustaly.
Pak naposledy vydechla,
opravdu všemu utekla.