Chrám

Mé tělo však nespočine ve chrámu Vítově,
najdete mě pod zemí na starém hřbitově,
kde však má duše nenalézá klid,
však kde snad bych mohl své kosti vystavit?

V bezesné temnotě kryptoví románských,
kde tma je hustější, než promoklá plsť
v kamenné skříni bohatě zdobené,
kol dórských pilířů sto rakví královských,
do prostor bez vzduchu - pro plíce mrtvoly,
zříš hrůzný smrti dar - to pocta Šotoly.

Z podlahy, ze stropu do vlhka vhalené
rakve i lebky snad - z tvrdého kamene,
umrlci bez lebek, bez srdcí - sami,
zrůdně tu otvíraj kostěné tlamy.
Skelety bělené oděny v haleně
na víka bušeje spárem kostlivým,
prokleté kněžstvo do vitrají hledící,
vzdávaje snad čest svaté Heleně.

V pískovci sloupoví dórského pilíře
kde stropy se sesuly do klínů mrtvým,
skrz vitraje spatřivši přízraky oděné
do hadrů plesnivých - královské malíře,
kteří se přidali k pohřebním hodům,
zříš krále bez moci - propás svou dobu.
Já mrtvý bez tváře soužím se v tichu,
v mrákotách smrti mé - vyhřezlé z břichu,
v něž žhavé olovo v tělo si liji
a co je nejhorší? Že ještě žiji.