Stařenka

Na starém nádraží kde vlaků končí poutě,
v mraze tam stojí poslední lavička
a na ní sama krčí se v koutě
a třese se zimou promrzlá babička.

Je zimní večer - pozdní již hodina,
do jejich bílých vlasů sněží.
"Kdepak je babičko, kde je tvá rodina?"
"Již dávno v zemi mrtva leží."

"Načpak tu čekáš? Na poslední vlak?
Pročpak v tak pozdní hodinu?"
"Čekám já chlapče na zázrak,
dnes uzřím svoji rodinu."

"Dnes uzřím ji ač z živých není,
až zapálím za mrtvé svíce.
Zdalipak věříš v převtělení
ve bělostné holubice?"

Pak babička vstala a rozžala svíci,
temnotou zableskla drobounká jiskřička,
"Vraťte se ke mně - mí milí spící!"
šeptá si do ticha prokřehlá babička.

Pak z krovu přístřešku zazněl hlas křídel,
hvězdy snad pohasly ve chvíli onu
a jas se vznes´ jak od stínidel,
když usedali na peronu.

A babičce vlhnou dojetím víčka,
když spatřila několik holoubků sivých.
"To za vás dnes vzplála moje svíčka,
vy moje vzpomínky ze světa živých."

"Tohle můj syn, má ztracená dcera
a muž - zemřel roku, co byli jsme svoji..."
"Myslíte holoubky? Vrkají do večera..."
"To nejsou ptáci! To andělé moji."

Dál babička mluví do nádražní ozvěny,
dávno již klečí na promrzlé zemi,
"Jaképak dějí se na světě přeměny,
však stále stejnými zdáte se mi."

Tak minula noc a nastal den již,
v ranním dnes rozbřesku tu poslední lavička,
kdo tudy procházíš, prosím tě slyš,
že na ní pod sněhem spí mrtvá babička.


To noci včerejší tu stařenka umrzla,
když krmila holoubky v nejvyšší hodině.
Snad vlastní nebesa po smrti nalezna
a snad se vrátila ke svojí rodině.

Kdo přijde blíž, ten všimne si svíce
vyhaslé - zaváté již od večera
a nad ní v krovech vrkají holubice,
je jich však o jednu více, než včera.