Únos

Psal se večer pátého ledna,
dnes měla zmizet osoba jedna.

Startuji auto, vjíždím na cestu,
teď se musím odhodlat k tomuto gestu.

Začalo to vyhazovem z práce,
že prý šéf mě už nechce přeplácet.

Dnes má smůlu, nemá štěstí,
zajíždím k jeho domu na předměstí.

Páčím dveře, jde to zlehka,
v pozadí šumí tekoucí řeka.

Přede mnou je schodiště,
kde má pokoj vím téměř jistě.

Jdu potichu, vyndávám nůž,
neboj se, brzy to přijde už!

Vykopávám dveře, dědek leží v posteli,
asi netuší, že teď je v prdeli.

Tahám z batohu izolepu,
hubu mu zalepím, aby měl co nejmíň keců.

Nechávám tam dopis pro jeho rodinu,
že dědek musí splnit svoji noční rutinu.

Uřízl jsem mu malíček,
vypadal překvapeně náš malý pasáček.

Všechno bylo nachystaný,
zavázal jsem ho v pytli na brambory.

Za minutu už byl v autě na zadním sedadle,
již brzy si odpyká své činy proradné.

Vezu ho na kraj obce,
tam, kde jsou vidět vysoké kopce.

Dědek musí trpět,
nehodlám tu dlouho kvůli němu dřepět.

Pytel táhnu po zemi mezi stromy,
vyhlížím v dáli ožralé Romy.

Nacházím krásné odlehlé místo,
teď zbývá jenom vytáhnout pistol.

Netušil, co se to teď děje,
procitl až díky kulce do obličeje!

Ženu se rychlostí světla k autu,
nechtěl bych tu potkat tu zasranou policejní partu.

Je tu ale průser, auto nejde nastartovat,
jít pěšky domů- to je jak o ránu si koledovat.

Mám to ale štěstí, auto zase jede,
už jsem se bál, že mě osud pojebe.

Ráno otevírám noviny,
a co nevidím: Prošetřuje se dědkovo zmizení...