Parazit

Nejsem nikdo výjimečný, jeden z mnoha,
co na zemi žije, po planetě chodí,
nejsem osobně posvěcen od samotného boha,
lehce splývám v davu lidí.

Jediné úžasné je mé prokletí,
ten hnusný tvor, co ve mě přežívá,
můj život v trápení přetváří,
v mých útrobách parazit přežívá.

Ukrutnou bolest tělu mému působí,
cítím jeho pohyb, jak převaluje se mi v břiše,
každé ráno mě lstivě rozhodí,
skrývám to, je mi špatně, trpím tiše.

Každou minutou, každým dnem,
trhá mi orgány, žíly, dusí dech,
do žaludku klade vajíčka, nebudu potomkem,
ve snech na lůžkou upoután, přes břicho steh.

Bolest se stupňuje, nervozita přichází.
Lidi od sebe odháním, co když jsem nakažen ?
Co když můj konečný čas již nadchází ?
Nedám se, nezůstanu pokořen.

Paranoia, finální a konečné šílenství,
ve zvrtkách se přehrabuji a vajíčka hledám,
snažím se zjistit, kde pravda tkví,
svíjím se na zemi, tiše sténám.

Ne...
již nehodlám snášet toto příkoří,
čekat, až mě to zahubí,
mé tělo se rozloží,
na mrvole se rozmnoží,
lidský rod tato ohavnost pokoří,
... ne.

Prášků si hrst podávám,
cit v těle pomali mizí,
ostrý nůž na břicho pokládám,
však nic, jako tělo cizí.

Bezcitně do sebe nůž bodám,
teď uvidí se, kdo je lhář,
trhavým pohybem břicho párám,
konečně se potkáváme tváří v tvář.

Ohavná zrůdnost hledí mi do očí,
v hrudi svůj úkryt marně hledá,
přec kolem mě se země netočí,
k ostatním je má oběť malá.

"Když do pekel, tak společně!"
Rvu jeho tělo silou draka,
zbaven jsem příživníka, konečně,
svět se před očima smráká.

Bezvládné tělo v krvi leží,
v ruce křečovitě cosi svírá,
co to je lze poznat stěží,
kus střeva a psychická tíha.