Kam proud Tě utváří...

Preludium

 

Má štěstí ten,

jehož báseň tvoří sen

a rozjasní noc i den.

 

Dřív než se naleznem,

utvoří tě,

nalezne mne,

v živém pylu okamžiku

a medovina života

snoubí se sýrem skutečného.

 

Jediného doušku ducha tvého.

 

---

 

Cítím a Vesmír za to může

že sníme, blázníme a vyslovujeme,

že zde by měli kvést růže,

 

perutinky se švitořit,

ruce dlaní hořící,

vše jílcem,

 

jednoho jak čas chycený,

zpátky od prvního krůčku,

krůčku do pohádky,

zadními smrti vrátky,

 

pokořit strojočasu života kroj,

vyzvat jeho krásný stroj,

v souladný souboj.

 

Život je lásky boj,

harmonický hranostoj.

 

---

 

 

Stále ta neumírající otázkovost otázky,

přes řemínky, dolíčky a modropásky,

kdy utahuje slova do chásky

a stahuje hlásky na provázky.

 

Krajina měníce se proudem,

tudy kudy jdem,

tudy nalézáme,

opomíjíme a bojujem proti,

 

svatouškům, šarlatánům,

pokrytcům a božím neviňátkům,

 

to dítě básně utváří

se ono tvoří,

nás ve Tvorebném

oku naší Fantazie.

 

Kam proud tě zanáší

 

Jitřenka stává se Ikarem,

nebes páteře propíná,

početí o přítomném sní,

upřímného, čistého zapomnění,

duše diamantové slévání.

...

Strastí dnů vánků nesčíslných,

maličkosti tě ovíjí,

chrastí jako suchá víčka,

nálad červnových za domem jitřních pastí.

...

Plavé vlasy dívek opálených,

škvárové české sjíždí cest,

staré časy, strachy o život,

šaty měst lákají v červeň.

...

Život, ten velký víkend vzpomínky,

divoká a mnohaprstá bývá,

usmívá, zprůsvitňuje, kouše,

hrdelní, snivá, neskrývavá,

člověka o čelo úsvitu uvítá.

...

Dopadající slunce, ó člověče, 

obratu třináctého, na dětech šelmy,

vydává se na kopeček - zvou jej východní,

mařatskou výšinou, 

neutichajícím mikroklimem,

jeho plošinou

...

Vrcholu není vteřin překračujících,

soumraky zlatolisté, bez kladby,

žižní země bez mraků,

jizeb bez skutků,

o praků,

i čas bolesti má své jizvy.

 

 

Bezčasí

 

Ó člověče, pověz mi, ty jež bezohledně hyzdíš,

čiré prameny a radosti tvorů křídel,

jež osekáváš, ty znáš tajemství,

tajemství blaha na čepeli máje,

na krovkách oblohy,

na výspě z azurové bolesti,

mezi nebem a nocí,

mezi hvězdami a plachtami,

mezi čirou září jedinečné pláně vítání ? 

 

...

 

Ty. že jsi pánem tvorstva

a lukem svých zásad, bezhlavých,

když utíkáš odvaze naproti

a líbíš se svému strachu a bolesti,

svým dlouhým berličkám svobody,

a nevyhnutelné aury zániku,

pozření sluncí i vykvetenství harmonií,

všech lící nad dunami snů,

jež obestíráš, aby jsi marně,

zdánlivostí své stopy, nezemřel ? 

...

Ty, zvolavý mráčku podél podlesí,

tvé jsoucí blíženosti rostoví,

jak ostrovy mlh a shluky střemhlavých,

letů kaskád a střídavých ploch,

jimiž jsi navždy zborcený,

neboť nedbáš v kolektivu zákona vyššího.

...

Člověče mlčení, pod sluncem tisícerých záhad,

jež hádáš se o klíč se svojí podstatou,

zdánlivě mihotající v celém uvažování o vesměrném,

tvém osou ladném, živém a potácivém chrámu,

z myšlenek a čelních hvězd za rámcem všem kladek bytí.

 

...

 

Tvore blízkých tajemství březí rozluštitelnosti,

pánů na trůnu ješitné proradnosti, 

klamné rafinovanosti kolektivní dělohy mašnérie

a dominance na první pohled mísivého zla,

když tě ustaluje pod kopcem,

na němž číhá ta velká tvář,

a v ní se všichni lidé ztrácí a objevují,

stavují se pro galaxie, zrníčka oceánů i tvary svých postav,

aby vysvětili celou tu cestu,

plnou hvozdů, rájů, lesů, hájů a asfaltu naší letící existence.

...

Tvore zodpovědný za pach v očích milionů,

za náspy při hrobech předků svědomí

a výzev širých uctívání umělé oblohy,

na obrazovkách s tisícem klamem jasu,

kdy nenaplnitelné vplouvá otvorem tvých širých panenství

a záplavy extáze už vypršely v bezbřehé prázdno tvých lstivých skupenství.

...

Dechu za dechem břehů,

stále opevňuješ nivou stráň,

bráníš se poctám, askezím, afekcím,

pocitům, a zbabělostem milování,

při vší lásce objevného zálivu tvých nesčetných pustin ?

Luční báň usychá pod svitem náporu slunečního

a ty nelaskáš dosud mocnou a stříbřitou něhu

tvých šelestivých jazíčků odevzdání ? 

...

Dechu v očích svatých obrazů,

spřízněnosti kamarádské odvahy cest,

tras na hranici odloučení a koncentrace jistých vyslyšení,

prvotních maleb života a noci ve tváři jediného poselství zarovnání.

...

Při životě jsi stál a v dál se ubíral,

tvůj obraz i stín silulet ubíhal,

ač ona duše, s tebou v máji,

nechávala si tě v moci,

v háji, tvému ráji vyhýbána,

zdolána a vyběhána po osidlech ostin.

...

Živote, kterého zveš smyčkou,

nad hlavami těch, kteří mlčí za zvěrstva,

zvěrstva vykonané v časech budoucích,

neustálených při zdravých tkáních planety,

pouští oněch zrn, při rovnováze pouští.

...

Živote neskonalé opatrnosti jedněch tahů čar

a kouzel v očích blažených, nepříliš dospělých včelkách,

odražených mimo pohádkovou obrazovku, kde hojné bázně,

lísky lístečků a šalvějky, odrážejí sluneční medové něhy,

utišené zlosti zloby a varny podvratných mecenášů nenávisti.

...

Živote tváří ve tváři,

za níž je ukryto i vyzrazeno,

vše mezi nebem a zemí,

vše čiré a statečné,

vše co mělo bílou skráň

a žilo v zajetí hodnot ztracených.

...

Životě lidský,

jež jevíš se mezi galaxiemi,

jako skřítek na obětech třinácti jízd andělů,

při svícnu páteční noci,

při obětech ve skrytu fantazie,

při dalších mocninách a mocnostech nevyhnatelné duhy ráje.

...

Živote tvorů objevujících sílu

a vůli k rozpínání náramné fosforeskující zázračnosti,

zářící v lidském i nelidském celku čelového světla filmové mysli kartoték.

...

Bože ve světle scénářů,

naší úplné emeritní emanace,

souslednosti budoucí mapy přestrojené matky historie

i alternativní náplasti na naše paměti,

shořené v tisícerých zahradách naší kolektivní krutosti,

naší odmítavosti a akceptovatelnosti k násilí

a především k bolestnému odnímání lásky těch, kteří ji živoucnějí potřebují,

než tvorové jejichž hrdost a pýcha se zlomila jako březí puch kalábrie a golgoty.

...

Bože ve filmovém zázraku detailu jediného oko kamery,

ztupeného navždy jen opakovanou projekcí okamžiků,

slovních lilií a srdcervoucích vzlyků, jež tiší jen další opětovanou touhu.

...

Paleto zemských krás, u jednoty broušená, ke které volám,

než mne to duch české poezie naučil,

a s nímž jsme se na konci pouti loučili,

vzdalovali tělo těmto krajům

a posílali jej dál,

neboť energie básně nezaniká,

energie básně prostupuje Kosmos.

...

Živočich, který mučí jiné živočichy,

kochá se samolibě nad svou smrtí,

nad láskou usínající mladou krví nezrození,

bičován sledem čichu v životech plných násilí, 

nepravostí, korupce, zločinu a pastí na lidskou dobrosrdečnost.

...

Tvore zašlosti zemřelé, dávno zaniknutý,

zapomenutý v oblevných vlnách přílivu,

jež tě skrývá, aby jsi našel svoji zpráchnivělou smrtku,

jež předchází vůli dne,

jako maličkost vzrušení plá do sne,

živé v neživoucím tne,

až kapka upřímná, kapku polopravd setne.

...

Obloho na tebe volám,

v tebe se ožínám a zpívám,

na ukřižovanou budoucnost,

na zmapované kly učedníků zítřků,

na výsady těch, kteří jsou rozeni dnes,

a ještě se nenadály k činu, ustaveni ve stálosti bytí,

plynuti v karmiolách záhadných dálav,

neb jejich hroty přítomné jsou krvetvorství macešky,

do zbraně povolané sliby láskou zapomenuté

a plodnou sílou něžné vidoucnosti přibité,

neusínající na vavřinech nicoty a prázdné beroucnosti,

kde lačné vítá nového despotu těchto staletí.

...

Azure v moři záhad a stříbrné pryštivosti zelných slz,

o vodě a soli, soli uznání vize střapaté,

vize střapaté rozřezané slzy Kristovy,

slzy Lao'c ve dvojdimenzionálním prostoru hor,

slzy neznámého poutníka pod sluncem rajským,

slzy neznámého vojína při přizni zlámané duše krále.

...

Ó Slunce, životadárná maso bujarých karnevalů energií,

a procitnutých početných her bláznivých stínů,

neumírej, prosím ó neumírej v letu silulet člověka,

jež vydává se v šanc marnotratným trasám tvé hvězdy,

tvého pokání a tvé důsledné souslednosti čiré možnosti vakua,

jež čpí nad vším, co lidská ruka kdy zardousila, ubila a zničila.

...

Ó masy moří nesčíslných sluncí prostoru vesmírného,

oktávou oceánské rozlehlosti nesmírného laloku brázdy,

stavu explozí staveb deroucích se v jasu mlhovin blaženství,

šatu mlhovin souzněném plící šatu kosmoměrném,

jež břitvou hledá osu k zapřažení tvůrce, básníka, malíře, vizionáře...

...

Člověče půd stropních strof, orle výsostných letů, 

jestřábe uhánějící střemhlavostí za svobodnou stranu svou,

šibřinkou nosních dírek pátravou, trnovou cestou bolavou,

tou dětskou, nezapomenutelnou doubravou...

...

Tvore, jaký to zázrak kolotá ti v očích věhlasnosti,

jak génij pozitivity nalézající v letu práceschopnost jiskření,

ve výhrách solárních extází čirých vánků blaženého poledne,

jako karád roztaveného kazu diamantové břidlice,

na zubem lesků faset noblesní steré vášně mihotání čirosti,

kde lesku hroby se páří v blyštivosti šiřívé aury hvězd

a čiroskvoucí zvěst na milenčinu oživující zář,

tma tmoucí vysléká tě jako oddechu ryzí tmář

a poslední co máš chuti zvolati dnes,

je okamžiku poslední svačina v trávě rovného blížení,

údiv v čepelcích zázračna

a úžas nad krásou i spásou dní, jež pominuly,

však v milosti jediné živé, žijí dál.

...

Génie mořské soli, ocelové křišťálovosti vln, příteli vzpomínky přízračné,

pláňě planoucí pro svitnutí měst budoucnosti, plaň, prosím neustávej

ve všem vzájemné odhodlanosti dávající na jev svou zář odhadu,

své fluidum, jež v dešti duhy moravské, pro tebe tu kolotá,

zdvihá zraky a obštasťnuje kraj tvých nádherných varování Tvořivosti...

...

Příteli zahrad domněnek příkras milosti milostné,

i v tobě je zem masa mužíčků i dívek pomněnek

i střelených domněnek v těle jasu i nad barvami hlavy času,

když jen vpíjíš do kádí, jež nevyzařují prostor,

a míjí se s tím, co dávno roztaveno bylo v zahradách sluncí,

rotujících smrtí chůze miliardy let bolesti,

v oné matné jarní zvěsti, schůdné lidské neřesti,

i nerozlomitelné křehkosti pěsti,

při čelním návěstí, pří zvěsti příčestí,

jež zve tě do cest Zkušenosti dýchavičné...

...

Ó Země pro všechny naděje, než verš ve verši smívá pod krajinou,

a touha má skýtavá vítá vše neviditelné, vyskakující pod tišinou,

jak šifra Země ta má, nejkrásnější pro oceán hvězd kosmických,

životadárná milenka, přítelkyně věčného,

manželka snoubené příležitosti orby a tvorby hojné,

ze sýpek a sklizní volá zlatavé aury genij loci,

na výběžku východní mařatské rovnoběžky, muž sedí,

nohy překřížené, lotosový dech, hlavu vztyčenou k nebi,

však chlapec v něm, dozrává, dílem vpřed hledí vstříc horizontu události,

slovem hold vzdává elementům a duchům míst,

na oběd se prostě vydává a veršem každého dne jitrem vstává.

...

Plálo jsi zpívající, rozjasňující prostor, 

magických kolotání, vesmírné masy atomů, 

stébla stala se ti útočištěm i poduskou,

tou silou zivou tmou,

ve ktere myslenka zari,

a ve tve tvari, oblevnu zivot ze zivota proudi

a ty odevzdavas plod, jez sladce hladi, 

a  stopy v zrcadlech nezahladi.

...

Zrnka písků písní v času zakletá jitrem májovým,

zrnka roznícená, rozlícená pro kousek ráje a pekla,

ve třibivých krahujích a jeslích kolébek na straně moci,

kde rozprostřel jsi vísku zemskou, napříč tmou, tou hudbou nebeskou,

utvoř spásy oceán, utvoř jizbu pro nové děti rodící se pod sluncem,

živoucí lidsko-hvězdný lán, jež padá přístím staletím k nohám,

k těm patám jitření, síly, odhodlání, cílům k nohám zítřejším...

...

Kráso neumírající v zániku chvíle,

dej stavbě péče, dej si cíle, ustav pilíře,

do širé šíře, neustaň v díře, plyň, nech plynout,

žij a ona žíla popluje v nij, v nový Nil,

vpřed po žíle, kde neexistence je její poslední míle.

...

Strachu kocábky opílých bláznů, strachu, jež velký jsi hráč,

a loď tvou mu nepotopíš, ač hraješ rád a sám,

jsi za ničím s tím tvým, ničím jiným než láskou na tebe nepochodím,

soukmenovkyní Pravdy, podél Přítomnosti básní tě vodím,

nalézám a ona mne, utvářím a ona snoubí utvářené ve mne.

...

Dejž vesmíre, silné oko, přesnou ruku, tvého ducha a vánek tvorství u ucha.

Už jen vnitřní ticho štěstí a zrcadlo vzpomínky na návěstí.

A tam kde ustaneš, tam dílo jiní dokončejí,

až za hrobem hrobů, písně tam nidky netlejí,

písně chovají váhu pírka i vesmíru,

a vesmírům dnes pěji na míru,

tichošlápek břidlic, pár mušek a já, 

maličký hlásek ve tvé hlavě,

tvá pohádka na dobrou noc,

všemi šelesty jasnozřivá.

...

Vesmíre, jež zurčíš ve tvorství všem,

zamiluj člověka s prvním i posledním jeho dne,

nechť kolébky i hroby jsou,

provždy jeho snem,

až tě uvidí, tisíce a jeden let,

znovu tě rozetnem

a múmie spí, vesmíre, ty to víš,

vše je v pořádku,

dřív než si odpovíš.

...

Jediná mřenka zasvětí proud,

z myšlenek zbývá troud,

jen obsah živin života,

do slov obout,

duši lásky zout,

oplétat, splétat,

vítat, odívat,

bez příkras,

jako mořské dno bez řas,

pro každou hlásku nalézáš si čas,

jako ten čistý modravých očí jas.

---

(Nedokončená koncem tvých...)