Na sběru brusnic v lese...

V můj odchod dřívější doufala nebesa,
znamení z oblohy sesílala do lesa.
Já však bez odezvy trhal dál,
až slunce kotouč za obzorem stál.

Klesl tak rychle, naprosto v zápětí,
borůvek měl jsem sotva tak pro děti.
Šero zachvátilo celičkou krajinu,
nepoznal jsem už ani velikou malinu.

Lykantropa zvětřil jsem v úplněk rudý,
pach pižma cítil jsem v den osudový.
Já vracel se z brusnic z hvozdu temného,
v zornici zalesklo se cosi krutého.

Děsivý odraz živým se stal,
vlkodlak krvelačný stál v mžiku opodál.
Sliny lepkavé z tlamy mu stékaly,
duše obětí z žaludku jeho sténaly.

Stal jsem se jezerem v naprostém úleku,
vlkodlak utonul jak lžička ve mléku.
Duše nevinných obětí z bachoru vyletěly,
noční děsy ze smrti krále lesa posmutněly.

Kroužek těch děsů s kroužkem duší obětí,
začaly zápasit jako dvě planety.
Zachráněné entity vděčné mi byly,
zahnaly v rychlosti ty zlé síly.

Já opět člověkem nad ránem se stal,
z jezera zbyl v lese jen bahna kal.
To stopa po vlkodlakových ostatcích,
lid se teď modlívá již nejen o svátcích.

Myslí si snad, že vlkodlak se vrátit může,
avšak z bahna nevznikne nové tělo, ani kůže.
To jen ze třpytivé jezerní vody
může vzejít člověk nový...

...tak jak se to stalo mi, z borůvek se i přesto vracím raději do osmi.