žena v mlze

nemohl jsem spát této noci
měsíční světlo vplulo do ložnice
neobyčejně silné světlo neobyčejně velkého měsíce
a mlha, zdálo se, že je to právě ona, kdo dnešní noc má pevně ve své moci

mlha lomila měsíční světelné paprsky
v ložnici bylo světlo skoro jako ve dne
uleví se mi, až se rozední a mlha si sedne
za oknem bílé nic vysílalo kovově modré záblesky

byl jsem unavený, moc unavený
přesto jsem ale vstal a šel k oknu
podívat se na tu mlhu, pak vzal jsem si novou loutnu
před očima obraz mojí ženy

najednou setmělo se hrozivě
ta mlha se dala už jen tušit
dát někomu slovo, že přijdu, teď bych ho musel zrušit
meluzína kvílela, chvilkama až mazlivě

právě když od okna chtěl jsem odvrátit svou tvář
a prohnat loutny struny
zeza mraku zas vylez ten kotouč luny
všude zas ta bílá zář

najednou ale něco bylo jinak
všude kolem vládl klid
jen mé srdce nepřestalo znít
stál jsem u okna bez vlády, jako panák

byl jsem jako strnulý, úplně jsem znehybněl
a pak jsem se začal klepat
pot všude po těle začal mi stékat
vím jen matně, že jsem stále stál a do okna civěl

v tom bílém nic najednou se něco dělo
vnímal jsem pohyb směrem k mému oknu
jako první uviděl jsem ženu a pak její bílou loknu
a v prostoru něco nezvyklého znělo

jak se přibližovala chytla mě panika
v její tváři já rozpoznal rysy mojí ženy
mojí krásné mořské pěny
a otvírala pusu, jako když něco říká

byla krásná, tak jak jí znám
a přece jiná, v očích jí hořely opravdové plamínky
jako by pálila na mě své poslední vzpomínky
ale co dělá tam venku, v té mlze, je to pravda, je to klam?

k oknu blížila se velmi pomalu tou bílou kaší
blížila se krok za krokem neviditelnou pěšinou
vznášela se tou třípatrovou výšinou
já nebyl si zcela jist, zda v mozku mi neharaší

najednou k rytmu jejích rtů já slyšel i příslušná slova
byly to verše pro mojí ženu, které nedávno jsem napsal
s každým jejím slovem já můj strach ze sebe ztřásal
ta slova zněla:
"...říkali jsme si sladká slova, znova, a znova a znova..."

udělalo se mi mdlo a zle
ještě jsem viděl jak čelo na okno přitiskla
v tom praskla ve mě jakási pojistka
a já kácel se dolů k podlaze

ležel jsem stále ještě na zemi, když jsem přišel k sobě
viděl jsem oči mojí krásné ženy a slyšel sténání
náhle mým tělem proběhlo hrůzné poznání
v té chvíli snad raději byl bych v temném hrobě

v jejích očích právě dohořívaly ty stejné plamínky
které já nedávno viděl v očích...koho? snad mojí ženy?
moje tváře asi teď zbarveny byly do odstínů naší pokojové stěny
jaké a na co já viděl v jejích očích vzpomínky?

v jejích očích jsem ale viděl i strach a zmatek
jako by nevěděla, co se s ní děje
jestli mlha už spadla a zase jí lidsky hřeje
pak všimla si konečně mých otevřených vrátek

my padli si do náručí a začali si říkat hezká slova
slzy po tvářích se nám koulely
my své rty k sobě pozvedly
ta slova my šeptali si znova a znova a znova

otevřeli jsme si okno, bylo krásné a voňavé ráno...