Brouzdám se v dešti

foto: cocoparisienne

bouře a blesky zuřily té noci
z děr vylézali odporní mloci
všude kvílení a divej smích
slyšet bylo v údolích i po stráních

brouzdám se v dešti
bez cíle i bez ručníku
promočený a prostydlý
jen tak po chodníku
nemůžu si vzpomenout
kterými vyšel jsem vrátky
jestli jdu pryč
či vydal jsem se už zpátky

ale kam zpátky
či kam pryč?

v kapse nic
žádná adresa
žádný klíč
jsem tedy vůbec někdo?
a proč držím v ruce rýč?

nikde ani živáčka
teď tíží mě i černá noc
nevidět kočky
neslyšet ptáčka
to je i na mě trochu moc

tu zavětřil jsem
páchnu nějak podivně
po zkaženým mase
či snad po rybě
je pravda
už dlouho jsem se nemyl
jít někdo kolem
asi by se zeblil

pršelo celkem dosti
využil jsem tedy situaci
že opláchnu ty svý kosti

kupodivu neměl jsem svůj kabát
jen jakousi dlouhou košili
pro pána
v jakým století se tyhle nosily?

do prava míří cesta někam k lesu
tak zahýbám mezi stromy
přede mnou rozpadlá zídka
za ní vidět samé hroby

kupodivu nezaleknul jsem se
a myslel na svou očistu
svléknul jsem košili
pak chtěl jsem i spodky
však místo nich
já nahmatal jsem jen velkou díru

vlhkou a lepkavou
a nějaký provaz houpe se mi za hlavou

však nic mě nebolelo
ani dna a ani v kříži
za to se ale na mě slétly
z okolí snad všichni netopýři

pomalu mi začalo svítat
a ty hroby jakoby začaly mě vítat

a svítalo i měsíci
své světlo dávkoval stříbrnou petlicí
ustaly všechny blesky a hromy
a udělalo se hezky
skoro až něžně začaly šumět stromy

pak pochopil jsem nač ten rýč
ten rýč byl k mému hrobu klíč

nevím, proč ta procházka
a proč visel mi provaz za krkem
že by vinna byla zas ta láska?

cítil jsem věru mou slabost pro ženy
že by v tom prsty měly
krásný oči tý pradleny?
její fotka na pomníčku
hned na vedlejším hrobě
jako bychom kdysi patřili k sobě