POUZE SNÍT SMÍM

Bolest mne trhá na kusy,

tu strach, mě že žal zadusí,

když zkoušela jsem být vším pro tebe,

až volajíc to z pekel bylo do nebe.

 

Zoufalství a bezmoc stékaly mi po ruce,

nářek až z vně dral se v slzách od srdce.

 

Jak otupit tělo, však aby fungovalo?

Zaceliti šrámy snad zbrojí by se dalo...

Jak omámit smysly, by jednaly i vlivně?

A ošálit jak mozek, by vnímal pozitivně?

 

Jak jen dál žít,

když pouze snít smím o nás dvou?

Život radš si vzít, 

když v duši své klid nezvládám ovládnout?

 

Bolest hruď trhá na kusy,

žal dávkuju sama si do pusy,

vším zkoušela jsem pro radost tvou býti,

však zanechalas naděj ve mě shníti.

 

Z zoufalství jsem spředla

nebezpečné sítě,

bych tě z země zvedla,

kreslila jsem lítě

ostřím v kůže hloubi,

i nevinných tak z nouze

s tím, že se to skloubí

k mé po tobě touze.

 

Čím otupiti tělo, by poté fungovalo?

Čím zakrýti rány, jichž není zrovna málo?

Čím omámit i smysly, by člověk nerozvzpomněl?

Ošáliti jho mozek, by pochybovat přiměl?

 

Jak dál s tím žít,

když pouze snít smím o nás dvou?

Životů dál vzít,

když v duši klid tvé ni zvládnu ovládnout...