Chtěla bych bílého králíčka

Jednou k nám na statek přijela slepice,
co s podpatky měla růžové střevíce,
neřekla málem ani dobrý den,
povídá, že přišla s malou prosbou jen,
prý jestli nemáme bílého králíčka,
že by ho chtěla moc jako mazlíčka,
že už má klec i s vystýlkou,
na uvítanou s z jetele postýlkou,
má prý i na vodu mističku,
že jen neví, zda chtít samce či samičku,
že až pak zvolí pro klec nátěr,
zda modrou oblohu či růžový panter.
Statkář byl z míry vyveden pořádně,
koukal se na ni krajně bezradně,
nejraději by ji poslal do černých míst,
vynadal jí, že králíci se mají jíst,
odolat však jejím očím zeleným,
to nebylo úkolem splnitelným,
otevřel tedy dvířka od kotce,
bílého králíčka podal jí krotce,
ona mu za něj dala dva tisíce,
on řekl dík a už nic více.
Usmála se, nasedla do svého fára,
to vám pane byla pořádná kára,
ještě z okýnka zamávala
a s bílým králíčkem pryč odjela.