Pytlík

Jednou takhle velkým kalupem,
spěchám z metra s těžkým nákupem,
v obou rukou tašky nacpané,
skočím lehce na schůdky pojízdné.

Balancuji na nich, jako ptáček raněný,
neb chytit se madla, věru nápad šílený,
držet se čím nelze, třetí ruku nemám,
do obličeje fičí mi hnusný uragán.

Zoufale přeji si konec svého utrpení,
ať jsem už nahoře, jiné východisko není,
v tom odkudsi přiletěl igeliťák veliký,
přissál se mi hajzlík na obličej odkrytý.

Ó tohle ještě scházelo mi nevidím teď zhola nic,
třepu hlavou jako koník, pytel drží víc a víc,
nakonec se vzdávám boje, smysly svoje napínám,
kdy už bude konec jízdy, ze schodů kdy skočit mám.

Však smysly mé mě oklamaly, konec nastal náhle,
ze schodů jsem vyletěla, jak torpédo táhlé,
tašky mé mě opustily, pytel odplul konečně,
já rozpláclá na zemi, však tvářila se statečně.