Cesta vlakem

Jedeme vlakem krajinou, však myšlenky mé létají,
rytmicky se houpe a mysl mou kolébá,
v poli vidím dravce, jak jeho křídla mávají,
mraky na obloze, jak smetana se rozlévá.

Mysl má utíká do lesů středověkých,
tam proháním se krajinou ve společnosti vlků,
unavení nacházíme lůžko v mechu, srstí měkkých,
které schováno bylo ve stínu smrků.

Stanice vytrhuje mne ze snu krásného,
pohled mi sklouzne po lidech ve vlaku,
jiní tu též odpočívají, za dne slunného,
a jejich duše klidně létá na mraku.

S mečem a křikem běžím po bojišti,
v čele skupiny bez bázně a bez strachu,
slyším hlasy a hluk na nástupišti,
však těla nepřátel dopadnou do prachu.

Opět do představ svých uháním,
já hasičem jsem, sirény v dálce slyším,
budova hoří, lidi od ní odháním,
a odvahou a silou lví čiším.

Je mi teplo, příjemně, jen v dálce hluk,
cítím olivy, jsem v Římě, v koloseu obřím,
lidé mi fandí, přede mnou terč, natahuji luk,
napětí ve mě roste, je mi teplo, snad hořím.

Jdu se schovat ke stromům jež alej tvoří,
sedám si do stínu a jahodu slupnu...
Co se děje ? Vlak hoří,...
no nic, ještě pět minut si schrupnu.