Verše pro myš

Na půdě, kde měsíc z rohu svítí,
kočka svou tlapku v inkoustu smočí.
Na starý papír drápky píší,
verše jemné jak když kočka vrní.

„Ó, myši mé milé, kožíšky šedé,
co tančíte, když nebe je bledé.
Vaše tlapky jak sněhové vločky,
váš ocásek jemnější chlupu kočky.“

Škrábe slova, jak packou myšku,
papír má samou šmouhu, kaňku.
Nepočítá kolik básní napsala,
kolik jich žádná myška nečetla.

A pak – ticho náhle přerušené,
malá myška, klubíčko schoulené.
Čte verše, v očích jí plamen plá,
„Kočko,“ šeptne, „je to nádhera…“

Kočka se oblízne, papír položí,
nechá myšku, ať si volně běží.
Poezie není honem za kořistí,
ale o myších, které mi rozumí.