Nekonečná

Den za dnem stříbrný závoj z mechu
na vlhký mramor mého snění
na žraločí zub dávných strachů
který dodnes krvelačně cenit umí
vznáší se nekonečná náruč tvá
tvůj úsměv, jež důvěrně mi zvoní
jsme sami, sami dva
v čase, do něhož se bolest zahryzla
v noci, která jak černé lůno hořce voní
a objímá touhu do posledního dechu
nám láska zas a zas se rodí z popela
v čase, co jak stádo prchajících koní
cestou ti vryje vrásku do čela
kde bereš tu nekonečnou odvahu
žít a rvát se s beznadějí?