Lucka ..

Jak východ slunce, jenž tolik krásný je,
Připadá mi Lucka, když se na mne usměje.
Denní obloha, modř, bez jediného obláčku,
Připomíná mi jemnost a krásu jejího čumáčku.
Když slunce zapadá a den už končí,
V srdci mém se promítne pár dvou hnědých očí.
Když zemi zahalí závoj tiché temnoty noci,
Jsem již zcela polapen v síle jejích kouzel a moci.
Poté hledím na hvězdy, co se na obloze třpytí
A snažím se spřádat sen, sametovou nití.
Sen, co dva životy v jeden celek pojí,
Nyní sedět bez slz v očích, mnoho sil mne stojí.
Když pak ráno vstávám a vedle mne prázdné místo je,
V takových chvílích mi mysl smutek zalije.
Sen co večer při spánku hlavou mi víří,
S realitou více méně na chvíli mne smíří