Někdy – ne příliš často – procitnu a najednou vidím něco, co jsem přehlédla. Přečtu cizí báseň s jinou intonací, podívám se z jiného úhlu, kdosi mě ovlivní a najednou se na okamžik rozhrne povlak předsudků a nesoustředěnosti a dokážu vnímat něco, co jsem předtím neuměla. Čtu mnoho básní a někdy se mi stává, že v té chvíli se nejsem schopna naladit a tak jdu číst jinou, pohodlnější, která zapadá. Možná je to nedostatek snahy, má vlastní lenost, co mi brání. Nejčastěji mě odradí rytmus. Když nesedí, nejsem hned schopna číst obsah a pak trvá dlouho, než se dokážu k dílu vrátit, aniž bych ho hned třídila na dobré a špatné. Modlím se, aby takových chvil bylo více.
Někdy se stane, že konečně pochopím, o čem je psáno, a někdy se až sevře srdce, jak moc znám podobné situace. Ta chvíle je vykoupena oním čekáním, jež předcházelo. Možná je dobře zprvu nechápat, neboť čím déle jsem bloudila v řádcích, aniž bych se jich dokázala zachytit, tím spíše se budu později vracet s tichým pochopením.
13.05.2008 22:05:00 | Alea - kometa kdovíco přinese
fakt krasny...balada na dobrou noc. i kdyz smutna. takovej z toho mam pocit..:-(
01.12.2007 23:51:00 | embryo v hlave