Toužila jsem jen...

Bolí, bolí, srdce mé,
Bolí, ach, je zlomené.
Tlačí mne ten cit uvnitř hrudi,
Ten, co cítí bohatí i chudí.
Jak chtěla by křičet ústa má,
Že je má duše stále sama.
Jak bodají mi do srdce ostré nože,
Uléhám se smutkem na své lože.
Střepy polykám, drásají mi vnitřnosti,
Opět jsem podlehla své vlastní hlouposti.
Opět jsem dovolila svým citům letět,
Již nikdy! Již nikdy nesmím na nikom lpět.
Slepě jsem šla za svým srdcem
A zranila se vlastním bodcem.
Ach, jak toužila jsem po té lásce,
Jak věřila jsem té marnivé krásce.
Tak moc jsem si přála být milována,
Co teď s tou touhou a bolestí, co je ve mně nastřádána?
Kam jen zahodit, co cítím?
Do jaké propasti se to řítím?
Proč jen já hloupá tak plála tou touhou,
Zas sama opředená bolestí pouhou.
Tak moc věřila jsem vlastní mysli,
Teď ve mně všechny city skysly.
Odešla naděje do temných krajů,
Sama teď na harfu tklivé tóny hraju.
Ach lásko má! Můj padlý anděli!
Proč to mé city dříve nevěděly?
Já zase půjdu krajinou v dáli,
Pokleknu k osudu, k tomu králi.
Smutek a já, můj životní druh,
Budeme obíhat začarovaný kruh.
Bez lásky, bez něhy, bez touhy a prožitků,
Bez číše plné vášně a jejích přípitků.
S žalem a bolestí,
Jdu hledat rozcestí…