Rušivý element našeho života

Usínals´ s vidinou jejích dlouhých vlasů na polštáři
Černé, jako havraní křídla, jako když tma se snáší
Chtěls´ ji líbat na její chladné rty
Však ona je nedosažitelná, jako pro některé ty.

V lásce ses ztrácel,
nacházel žal,
v milostných křečích jsi o ni bojoval.

Máš snad pocit, že ji znáš?
Omyl.
To ona tě zná, to ona tě má
Drží tě ve svých chapadlech
Při jejích slovech ztrácíš dech!

Mluvil jsi vždy ve jménu lásky.
Hledals´ ji,
stíhal ji,
proklínal.
Tahal jsi lásku za provázky!
Však ona není loutka.

To jen my jsme její herci, její pomyslné loutky.
Žijeme v jejím divadle - komedie, tragédie, romance.
Je režisérem našich životů, zúčastněným divákem,
hlavním bodem programu i závěrečným zvonkem.

Její síla, obsažená v dotecích, slovech a polibcích,
vám bere všechnu moudrost, hrdost i poznání.
Zaváže nám oči šálem, nejdřív silně, poté jemněji...
A pak je těžké opustit ji.
Tak proč to každý dělá?!

Kde vezme se v člověku tak nebezpečně drtivá síla?
Ta, co zničí lidský sen, zboří mýty a zatemní den?
Co dělá z nás trosky, zničené a zbořené domy?
Kde je schovaná, kde má svou tvář?
Chci do ní pohledět, postavit se jí, přemoci ji.

Nechte mne s ní bojovat, snad to zvládnu sama,
vyškrabat se ze dna a vstoupit znovu do měsíčního světla.
Tak nechte mě se bít.
Snad ji přemůžu.
Jednoho dne...
Možná...
Úplně...