Osamělý dramatik

Tiše pláčeš perly z vosku...
V dlani tiskneš vzpomínku na včerejšek.
Pod tebou kaluž lásky
... a moře trápení...

V pohledu jiskra z vášně,
že nemyslels to vážně,
však teď se utápíš,
- že jsi sám, mnou už znavený.
Na tváři stopy mých rtů,
ve stínu předešlých dnů
(těch našich...)
Někdy co má být jen hrou,
v drama se obrátí.

Já smutně se směju.
Už tisknu cizí ruku
- někoho, kdo snad má mě rád.
A na hry si moc nepotrpí...

/Má radši vážné vztahy...
s pozvolnou příměsí lásky.../