Z vody - Miroslav Válek

I.
Jako na alkohol, zvykl jsem si
na tvou tvář. A nikdy nemám dost.
Její pravé jméno je však nespavost.
Vzal jsem si prášek, ale nepomoh.

Náhle vzpoměl jsem si na možnost lákavou.
A palcem vyťukávám smsku,
abys přišla. (Tehdy a tehdy. A kam.)
A upíjím tě jak černou kávu, studenou a hořkou.

Jak jinde miluješ, věz, že tikají ti
ve všech láskách právě natažené hodiny
kruté, kruté, kruté …..
a milosrdný každý, kdo odmítá tě.

Mám těžkou a unavenou hlavu jako po plyně.
Čas jedné lásky plyne, odplyne,
čas jiné možná nastává,
nad tvým srdcem bílá zástava.

II.
Na jaře bylo vidět řece do ložnice,
zakryli jí vertikálním trstím,
ale řeka spí, spí si jako v plsti.
Na všechno dívá se horizontálně.

Skřivánek s bombou, co na nebi visel,
ještě zatím nedoletěl, zatím ne.
Lásko, víš co často bývá osudné?
To, co z počátku zdá se jako nemožné.

Lásko, sbohem. Tisíckrát jsem se takto loučil,
že jsem při tom ani nezaplakal? Ne?
Ach lásko, ty přece nelžeš tím že lžeš.

III.
Je tedy řeka. Stromy zkoucené
jakoby v křečích porodu;
břeh udeřil o břeh, voda o vodu.
Ale to jiným zatleskali, pane.

Ty ses nahnul nad její zrcadla
a hodinky tě spadly do vody.
Čas plyne a ona nechodí.
Láká tě láska? Už tě zlákala.
Je plná tebe, plná sebe samé
a od tebe má co si vynutí.
Opožďujeme se v sobě o půl minuty,
ale i tak nemáme to, co máme.

Noc přišla s černým deštníkem
a klepe láska. Ty máš sbalené.
Chtěl bys ještě zkusit? Ne?
Ach, rychle se stáváš marnotratníkem.

Tak trochu, jako před stvořením
a zamyšlená až to bolí.
Rozdělme si to prázdno;
A já ti ho hořkým slovem okořením.

Večerní ticho padá do vody,
čas plyne a ona nechodí.
Tichounce jako myška v mokré slámě.
Je plna tebe? Je, plná sebe samé.

IV.
Tam kde slunce rozhazuje šperky ze zlata,
milenci hledají svoji skrýš.
Napsala mu hodně smutný mailík
a před zrcadlem si ho četla – dojatá.

Ona je taková. A tak rychle se mění,
až leká se, že se nepozná.
Na věci sahá zevnitř.
A kámen na kameni tam nenechá.

Prapory léta jsou již svěšené.
Skřivánek ještě spívá. Ale jinak.
Čas lehkou rukou sahá na vypínač,
a rozsvěcuje těžké lustry podzimu.

Jako blesk přišla únava.
Je ospalá. Ale radši bdělá.
Poslouchá tichý tikot svého těla.
A nejbdělejší je, když usíná.

V.
A ještě něco něžné nakonec:
Jakoby sněžily v ní matná sklíčka,
jakoby dveře zabouchla.
A bylo to jen pokrčení ramen.

Tak slituj se, když prosí;
I soucitná lež přišla by mu vhod.
Když sestupují věci do nahot,
dobré by bylo i zlé tušení.
Ale zde je ticho. Tak čisto je tu
a každou snítku ona zametá.
Stačila by mu i půlvěta.
Jistotu mu dej, že nemá jistotu.

Ó ona ví, kde věci jsou a v čem,
že láska je jen pohyb do kruhu,
že dvě z ní mluví jedna přes druhou.
A všechno pak zapře jediným posuňkem.

A potom velké, chladné oko měsíční
a její tvář jak obraz v rámě
zhasíná, plane, bledne, krvácí.
Jako paprsek světla ve vodě se láme.

VI.
Polož mi svou ruku na srdce. Jsi bledá.
To je ta těžká chvíle, co nám vnutí
únik, však do jiného času. Běda,
jsme jen jedním z jeho mávnutí.

A marně denně překračuješ řeku,
kde si ledy brousí svoje kry,
marně, vždy před sebou, vždy na útěku.
I hodinky jdou opačně a lžou ti.

Náhle zemřela láska. Ještě je slyšet její ozvěna,
však to co v sobě stále hýčkáš je jen její mrtvola.
Stroj času skřípe. Dny se zastaví
a obrátí se všechny spodní proudy.
Stříbrný ráček tiše couvá po dně,
voda se zdvihá a rezaví.

VII.
Chvilku by i chtěla a chvilku ani ne.
Opřela si hlavu o rám dvěří.
Chvilku měla oči chladné jako led,
chviličku ty oči mnoho slibovaly.

A všechnu krásu světa měla bezmála;
krásu němých ryb i krásu květů.
Řekls jednu lehkovážnou větu.
Když usmála se, hvězda padala.

Ach! Kolik se v ní vystřídalo žen!
A každá přistihla tě při nevěře.
Měl jsi před ní zamknout všechny dveře,
však neřekls jí ani n.

Vím, uchvátil tě její útlý pas
a ona, sama v sobě proměnlivá,
odprošuje si tě úzkostlivá,
ubohá a smutná sestřenička řek.

Řeky krve které skrz ni protekly,
jako by porodila potomky i předky.
Ona, co všechno ví, zapomenout chce na všechny,
osamocená ve svém předpeklí.

A tebe náhle zachvacuje pláč,
Jakoby někdo cizí v tobě plakal.
Jakoby šla jinam, ale kam,
tak nepřítomě překračuje práh.

Jakoby stála mrtvím na hlavách.

VIII.
Už jsi přišel na to co je přelétavé:
nejnovější báseň zapomenuls právě.
O čem byla? Byla o ženě?
Měl sis všechno psát. Ano psát!
Chuť, barvu, vůni, složení,
kolik a jaké přísady
přidávají se k básni.

Měl jsi být k sobě přísnější
a přesný.
Příliš jsi se poléhal na paměť.
Na paměť prstů hladících bílou pleť
každého slova , krásy nestálé.
Ty její gesta.
Vždy se víc cení co se zapomíná.
Je ticho v básni a svíčka dohořívá.

Jestli jsi už všechno zkusil
i ženě věř.
Žena je jako prosté kvítí.
Nic nepřidej k ní, ale ani neuber,
jen taková jaká je,
nám pak v paměti svítí.

Ach kolik tváří v jednom zrcadle.

A neupínej se tolik na slovíčka;
láska má přece celkem jinou řeč.
Podrž jí trochu, špatně se jí právě stojí.
A celý život pak hledá zábradlí.

A netrap jí. A nech na pokoji
její barvičky, její sklíčka.
Bylo jednou jedno léto, jedna vlaštovička….
A jsou pryč.
Jen se léč.
Z čeho tak asi budeš vařit? Z vody
-nemůžeš se opřít o nic konkrétního!
Když láska s láskou se nesejde,
báseň aby umývala schody.

Oblékal jsi jí jen do záplat.
Ke komu nyní chodí krása spát?
Stůj v dešti,
záviď mu a plať:
dost sis toho nastřádal.

Ne kdo lásku zradil, už jí nezíská
zbytečně bude střídat schodiska:
jeho vlastní slova jako by mu kradli,
spouštět se budou před ním po zábradlí.

A láska bude jako skluzavka
a ustavičně bude padat na tvář,
němý,
krvavý.
Slyší nás, no nemluví.
On jen poskytuje témy,
pro jiné,
je na dně
a děti jeho knih
jsou hladové.

Dejte mu pokoj, už ho zlomili.

Nešťastné počty! Vlastně
nezaplatil ani za svoje omyly,
nemá dost peněz, ani zlata ne
a nevyjde mu to ani z básničky.
Ach všechny neznámé jsou dávno známé.
Má to spočtené.

Do kruhu toč se, rybko v černé jámě.

IX.
Dáma se závojem,
noc je deštivá,
má štíhlé nohy
a je dráždivá.

Celá tajuplná
v jejích očí
ukrývá se duha
a měsíc při vlaku
jako věrný psík.
Běží ze zvyku.
Ani lístek nemá.
Je noc.
A je němá.
Dáma v rychlíku.

Přiletěla černá kavka
a cosi křičí
v cizím jazyce.

Kdo jsi,
netýkavka ?
Ten pták je nadaný.
Věští. Předpovídá.
Dívej se, místo trati
čáry na dlani.

Mlčí a je bledá.
Jak smrt co nosí tuniku.
A ty ve svém srdci cítíš,
již není úniku.

Osud
se závojem.
Dáma v rychlíku.

Tma za oknem.
Navždy tě chce pohltit.
I hmat má svoje oči
jen odvahu najít
a rozsvítit.

Rychlík s dámou.
V dešti.
Padá do tunelu
jako kometa.
On pochopil.
Dáma odmítla.

A závory.
A zápory.
Déšť v trávě.
A chce tě mít.
A navzdory.
A právě.