bez nazvu

S prvním úderem zvonu
hlas tiše promlouvá,
srdce hlas z nitra mé duše
s noční tmou Tě ve snu hladí.
Po Tvých skráních, po Tvých vlasech;
vzpomínkou němou
vrací se do vyprodaného Ráje.
S poslední zlatou stuhou,
co protknula purpur hraniční,
si stavím svůj svět.
Aby, až zora své choutky ukojí,
stanul v celé své kráse Tobě, má Lásko, na odiv.
Ledový křišťál
v Půlnočním království rubaný
s datem spotřeby kdovíkdy...
Krví třísněn byl,
touhou lepený
prý stát bude navěky,
snad příštím nám na paměť,
že měla jsem Tě ráda...
Musíš vědět;
zvon půlnoci,
zvon mého srdce zní čistě a slova
nikdy nevyřčená,
Ti noc co noc po vlnách Mléčné dráhy posílá.
Opály střádané v měšci beze dna,
an i kosmos by pohltil
dříve než mou touhu.
Držet Tvou dlaň s čarou života
a víc ji nepustit.
Dva světy - jeden z nich,
dva lidé - my;
počítej, jak chceš, 1+1 je 1.
Algebra lásky nezná pravidel.