Pozdě

V tmavém koutě schoulená postava tlumeně vzlyká,
netuší že on opodál stojí.
On ji sleduje, slza po tváři mu stéká,
kéž by mohl utišit lásku svojí.

Ona se třese, nechce již dýchat, miluje ho a on ji ne.
On je zoufalý, ví že udělal chybu, ale jak ji zpět na druhý břeh dostane?

Uslyší zvuk, hlavu zvedne, v pruhu světla jde vidět její andělská tvář,
on ji nechtěl vylekat, na kolena klekne,
omlouvá se za to, že je lhář.

Sic ona nemá již žádné slzy,
z očí se spustí jich vodopád.
On ještě doufá, že pozdě není,
miluje ji a chce jí to ukázat.

Ona se usměje, tak jako tehdy,
když on ji poprvé políbil.
On věří, že ona mu odpustí,
první krok udělá, any ji pohladil.

Ona pláče však už jen štěstím,
v jeho náručí teď leží.
On je šťastný, že je zas jeho,
a že mu bezmezně věří.

Ona ho prosí, ať nikdy nezapomene,
šeptá mu MILUJI TĚ mezi polibky.
On ji konejší, že už je dobře,
že spolu zůstanou na věky.

Ranní paprsky pokoj prozáří,
on své oči otvírá.
Políbí svou lásku, ale něco tu nesedí ..
Jeho láska již nedýchá