Žíznivý poutník

Klopýtá po cestě, asfalt ho pálí do nohou
Hnisavé puchýře bolí jako sám svět
A nohy slábnou, daleko nésti už ho nemohou
Duše se vzpíná, závidí ptákům let

Znavený poutník závidí jejich křídla
Když kráčí pod nudnou, bezmračnou oblohou
Po chladu touží, však cestu lemují jen vřídla
Bosý jde po střepech, soustrasti těžko už mu pomohou

Pohledem skelným odměří dálku skleslých srdcí dvou
Co kdysi zažily i lásku jako trám
A jeho nohy dál po uhlících žhavých jdou
Však ne jak bývalo, dnes kráčí již tu sám