Tak jako stařec v šérém hávu...

Mlč, prosím! Už nic neříkej!
Už, lásko, prosím, nevzlykej!
Co mám ti říct? Že toužím dát
ti svoje srdce, s tebou spát,
s tebou se dobrat svítání?

Kupředu dnes mě pohání
Zběsilých citů vodopád;
Citů, jež neznat, byl bych rád.
Však já je znám, tíží mou hlavu
a jako stařec v šerém hávu
mi šeptaj "možná... asi... snad..."

Víš, drahá... mám tě pořád rád.