Proč jsem se do tebe zamiloval

Pořezaný ostrým sluncem tvé upřímnosti
si zakrývám oči
v bláhové naději, že ráno
začnou odbíjet už kolem čtvrté.

Jsi jako můj obraz
ve vroucí hladině potoka za městem.
Nejasná, rozmazaná, plná zvratů,
ale živá, živá jako ta voda...
Jako ta voda, která si musí hledat
cestu mezi kameny, vláčet s sebou
listí, jehličí a jinou špínu,
ale přesto se nezastaví,
přesto dál hledá svoje moře.

Proč jsem se do tebe zamiloval?
Znám tisíce odpovědí, ale ani jedna
se nehodí pro tenhle zapeklitý vzorec.
Odkryju si oči, abych lépe viděl
ranním zvonům do srdcí
(kdybych kouřil, potáhnul bych teď
dlouhým nádechem a čekal
jestli se tím něco změní)
a pokynutím hlavy pozdravím slunce,
které bude vycházet ve vší upřímnosti.

Po zbytek života pak budu myslet
už jen na tvůj obraz
a na to, proč jsem se do tebe zamiloval.

Ráno přišlo opravdu o něco dřív
a překvapené vrány se vznesly
nad pole.
Vyplašily je snad ty zvony,
nebo tlukot našich srdcí...?
To tvá víra střelila do toho hejna vran,
to tvá víra pohnula srdci zvonů
(a nejen jejich srdci).

Proč jsem se do tebe zamiloval?
Protože láska to je voda i kamení,
protože láska to je listí a jehličí,
protože láska to je síla,
která pohne srdcem,
a protože srdce, to jsou zvony,
které plaší hejna vran...

Asi nikdy nebudu umět říct
proč jsem se do tebe zamiloval,
protože to je láska,
důvody jí nikdy nezajímaly...