Bobišku

Nad královstvým mého srdce černé plápolají prapory,

zatáhlo se nebe, utichl smích, slzami zalil se zrak,

vybubnoval se smutek smutnými tambory,

a každá má myšlenká má na sobě smuteční frak.

Rozlehlo se ticho,..................... na krajinu srdeční usedá šedavý popílek,

takhle to vypadá, když zhasíná naděje,

plápolat přestává i poslední maličký plamínek,

z království srdce se pozvolna stávají Pompeje.

Na věky věků tu zůstane zalita do kamene

ta říše laskavá, to místo kde láska se ukrývá

na to co bylo jen těžko se zapomene

ten kámen krvácí, svůj žal lásko teď tobě si vylívá

nech krvácet tu říčku co z kamene tryská

nebo mne polib a srdce opět nazpátek, svůj život a radost si získá