socha

Věř ve mě,já tě stvořila.
Vždyť každou vrásku na tvém čele
ryly mé ruce neuměle
a hlína, která na nich zbyla,
navždy tě moři zasvětila.

Příboj ti nohy podemílá,
po vlnkách odplouvá ti síla,
ta pomíjivost mého díla
jen usvědčuje bohy zrádné -
- květ příliš blízko k Slunci zvadne
a každá slza ke dnu padne,
i kdyby stokrát šťastná byla.

Aby ses ke mně nerouhal,
já nedala ti ústa,
tak ani lásku, ani žal
nevyřkneš, než se v bláto změníš
a čas poplyne tiše dál.
Jen v jantarových očích něhu,
když ryby táhnou podle břehu.
Stařec, dnes narozený z hlíny,
pokorně zmizí mezi stíny.

?Pojď ke mně blíž
a uvidíš,
jak hvězdy vycházejí již.

?Cože?! Ach tak.
I bohové se mýlí.
Zůstaneš se mnou - chvíli.

A na pláži z křídových oblázků,
mysli si,
že jsem také socha.

Co bylo pak?
Blesklo se jen,
na okamžik byl jasný den
a hlína ztvrdla na kámen.
Však ona, také zasažena,
sama se obrátila v prach
a tiše plyne podél břehu
po vlnách.